Vychovávat, či nevychovávat, to je oč tu běží

Parafrázováním věčné hamletovské otázky bych se chtěla krátce zamyslet nad důvody vzniku poměrně vyhrocených vztahů v pomyslném trojúhelníku učitelé-žáci-rodiče, v jedné ze tříd naší základní školy.

Bylo by samozřejmě velmi snadné, avšak nepřiměřeně zjednodušující, hledat příčiny pouze v jednom z vrcholů tohoto trojúhelníku, nejlépe pak na straně vyučujících. Aniž bych chtěla jakkoliv zpochybňovat nové trendy v přístupu k výchově našich dětí, měli bychom mít neustále na paměti, že nejen škola, ale právě my rodiče jsme nejvíc zodpovědní za chování a celkový vývoj našich dětí.

Nikdo dnes jistě netouží po tom, aby naše dítě splynulo tupě s davem v obavách, aby náhodou „někde nevyčnívalo z průměru“. Na druhou stranu bychom si však měli vždy uvědomit, že svoboda každého z nás nejen začíná, ale i končí právě tam, kde začíná svoboda toho druhého.

Chceme-li proto, aby naše děti v dalších fázích jejich života uspěly podle těch nejlepších představ, musíme je nepochybně, mimo jiné, připravit i na to, že po celý zbytek života se budou muset naučit vycházet s řadou autorit (a do jisté míry je i respektovat).

Ve školních letech mezi tyto autority zcela jistě patří i učitelé. A byť se nám jejich přístup k vyučování našich dětí může zdát někdy více a jindy zase méně vhodný, neměli bychom my rodiče nikdy ztratit určitý odstup a nadhled při hodnocení jejich práce. Je nejen na učitelích, ale zejména na nás rodičích, abychom naše děti vychovávali takovým způsobem, který vzniku případných konfliktních situací bude předcházet.

Požadujeme-li zcela oprávněně, aby učitelé připravili naše děti na další studium na středních a následně vysokých školách, měli bychom jim výchovou našich dětí jejich situaci co nevíce usnadnit, tak aby v hodinách namísto věcí odborných nemuseli opakovaně řešit problémy s kázní.

V opačném případě se bohužel může stát, že přehlížením a bagatelizováním nevhodného chování našich dětí vůči vyučujícím, uškodíme v konečném důsledku nejvíc právě vlastním dětem.

Dříve než začneme soudit ty druhé, zamysleme se vždy proto nad tím, jestli ten problém náhodou alespoň z části nepramení u nás.

Lucie Timková
předsedkyně SRPŠ a školské rady

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.